O autorovi

Jmenuji se David Beer a pocházím z Brna. Narodil jsem se koncem 70. let a jako většina kluků mé generace jsem miloval přírodu, dobrodružství a vše, co s nimi souviselo. Tento zájem u mě přetrval dodnes.

V době pádu železné opony jsem jako puberťák poprvé vstoupil na střelnici — a byl jsem ztracen. Zatímco ostatní se těšili na řidičák, já měl v hlavě jen zbrojní průkaz. Střelné zbraně mě fascinovaly svojí mechanikou i historií. A vedle nich nože.

Začínal jsem jako asi každý — noži Mikov. Rybička, zavírací nože s motivy aut, pak první velký nůž Venado. Když se po roce 1989 otevřely hranice a do republiky začaly proudit zahraniční nože, koupil jsem si vytouženou klasiku — americký KA-BAR. S tím jsem zažil nespočet čundrů. Vyzkoušel jsem nože Glock, které mi také dobře seděly.

Na UTONy jsem tehdy koukal s despektem. Říkal jsem si — kdo by dobrovolně nosil takový škaredý nůž? Dnes se tomu sám směji.

Zlom přišel nečekaně. Na jedné brněnské střelnici stála bedna plná vojenských UTONů. Tak mi to nedalo, začal jsem je prohrabovat a jeden koupil. Doma jsem si s ním hrál a říkal si — to je fakt kus historie. A pak ten čmuch kůže a gumy mě dostal. Za nedlouho jsem šel pro další, začal vybírat podle čísel sérií a zjišťovat víc. Jenže informací bylo poskrovnu a internet byl tehdy teprve na začátku.

Tak začala moje sbírka.

Začátky byly tvrdé. Nikdo vám nedá nic zadarmo a každý nůž jsem přeplatil o sto i více procent — jen abych ho měl a získal kus příběhu k němu. Většina sběratelů se mi smála. Ale odhodláním a silnou vůlí jsem je během pár let zastínil. Postupně jsem získal většinu variant UTONu, rozšiřoval sbírku o další vojenské nože a budoval kontakty po celé republice — a občas i za hranicemi.

Po třech letech sbírání jsem si v roce 2009 troufl nechat udělat web UTON.cz. V té době jsem zkusil kontaktovat tehdy npor. Romana Hippíka — a k mému překvapení mi odpověděl. Touto cestou bych mu rád poděkoval, protože hlavně díky tomu, jaký je člověk, mi jako jeden z mála neskutečně pomohl a otevřel cestu k dalším nožířům i výrobci Mikovu. Poznal jsem jeho zápal pro nože a historii a inspiroval mě tak jako doposud nikdo. Je fascinující, kolik nožů už navrhl — a vždy se moc těším, když má nějaký nový a ukáže mi ho.

Díky webu, společným zájmům a přátelům jsem se seznámil s předsedou Klubu výsadkových veteránů Brno Jaroslavem Forštem. Slovo dalo slovo — a začal jsem pro veterány tvořit webové stránky, scházet se s nimi a naslouchat jejich příběhům z mládí. Díky nim jsem se k historii dostal ještě blíže a pochopil věci, které se v žádné knize nedočtete.

Vojenská tematika není jediná věc, která mě pohltila. Asi dvanáct let jsem jako sportovní parašutista a člen Aeroklubu Brno trávil víkendy na letištích — nespočet seskoků, skvělí lidé, úžasná letadla a ten adrenalin, který jsem vždy tolik miloval. Pak mě na dovolené na Maledivách chytilo potápění. Svět pod mořskou hladinou byl tak neskutečný, že jsem se mu začal věnovat naplno a dotáhl to na licenci potápěč záchranář.

Mimo cestování trávím značnou část života cvičením ve fitku a sebeobrany, v poslední době si rád i zaběhám. Baví mě zkoušet moderní technologie a neustále posouvat znalosti vpřed. Můj ideální víkend? Být mimo civilizaci, v lese u ohně, slyšet jen ptáky, praskání dřeva a zurčení potoka.